Lednové chumelení

 

 

Z oblohy vločka padá jak mana

do kraje mládí Járy da Cimrmana.

Že lednu měsíci nazrává konec,

sejdou se „zvolení“ za jednací stolec.

 

Poté co starosta přítomné uvítá,

sděluje, že pošta pracovat odmítá.

Pracovat odmítá, dělati robotu

a že as neskousne pracovní sobotu.

 

Že v sále tančí tamti a támhlety,

koupí se stroj, co leští parkety.

Stroj, co podlaze dodává lesku,

podlahy vyleští jak kamennou desku.

 

Jednou jdem na svět a jednou z něj,

lidem těm obojím teď bude hej.

Rodit se, umírat teď bude legrace,

tuhletu robotu ulehčí dotace.

 

Proč se tu lidé neuměj milovat,

v sále je napětí snad jeden kilowat.

Není to napětí, ni žádný příkon,

obrátky nabírá blbosti výkon.

 

Joachim Mankovitz  přiostřil hranu,

když vůkol oznámil, že má svou stranu.

Tím více napětí do sálu vnes,

když suše oznámil, že bude ples.

 

Ples, jenž straně popřeje lesku,

učitel Chudoba zaplakal v stesku.

Že ostudu  nesejmou z obecního hrbu,

když strana zove se „Armádou blbů“.

 

Tak nově vzniknuvší Armáda blbová,

vyběhla do ulic, jak rána morová.

Joachim Mankovitz její je pán,

ve službách hlouposti už není sám.

 

I spousta jiných rozum dá do smetí,

v životě s hloupostí nevidí prokletí.

Vánoční stromeček, akce ta libá,

s třiceti zlatými dnes obcí hýbá.

 

Nebyl to výdělek, byla to „služba“,

musí se ukojit zákona tužba.

Nedá se na chudé, nedá se na prase,

pokladní zůstatek zvedne se na kase.

 

Co chvilku na sále poznámka technická,

mění se debaty struktura faktická.

Co  zprvu prosvítá v „oltářním jasu“,

po pěti poznámkách pak táhne k ďasu.

 

Bořivoj Sklenička, botanik v dědině,

s nezdravou zelení poradí jedině.

Kdo odteď obecní keř či strom „štípne“,

toho pak paragraf nelibě skřípne.

 

Předstoupiv Plevelník v ruce skývu,

začal se vadit o smrad z chlívu.

Že to své bohatství dál si chce množit,

žádá hnůj obecní ku sobě vozit.

 

Že z mnoha hnoje tane mu život panský,

hnojovou kaskádou vylepší i potok „lánský“.

Voda pak míšená s obecním hnojem,

stane se vydatným finančním zdrojem.

 

Ještě než „zvolení“ cpali si břucha,

slovo si vnutila Marie Tupá.

Že málo se dělá a mnoho se řeklo,

v radhauze po šichtě je fajne teplo.

 

Že oni prý nemyslí na jí podobné dříče,

ať pěkně navalí k radhauzu klíče.

Pak spoustu blábolů na sále řekla,

než za stůl dubový zpátky si dřepla.

 

Tu ze dne nového maličký krůček,

na stole oschnutá slanina, bůček.

Do kuropění rada až jednala,

rušit se únavou ni trochu nedala.

 

Únava velká, myšlení mdlé,

někteří zazdili, že všechno chce své.

Jak slunce po ránu, znovu svět spatřilo,

jednání obecní v hospodě skončilo.

 

A zprávu z jednání předává dál,

Kirschfeldský varhaník Jára da Cimrman.

 

Veškerá podobnost se skutečností je "čistě náhodná". Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. www.cimrmanuvksaft.cz